Katalog filmů – Život a doba Johna Garfielda

59. MFF Karlovy Vary uctí retrospektivou hereckou hvězdu amerického filmu 40. let minulého století Johna Garfielda. Většinu z desítky vybraných titulů promítne festival z 35mm kopií.

Mezi divadelními prkny newyorské Broadwaye a hollywoodskými studii se odehrála jedinečná, leč neprávem opomíjená kariéra průkopníka na svou dobu nevšedně realistického hereckého pojetí. Garfield si jako první podmanil divadelní i filmové diváky herectvím, pro které se později vžil název metodické. Ač se nestal ikonou jako Marlon Brando, James Dean, Paul Newman či Jack Nicholson, jmenované a desítky dalších zásadně ovlivnil jako intuitivní spolutvůrce principů vzývaných legendárním Actor’s Studiem.

Přijmeme-li zjednodušenou definici metodického herectví jako přístupu, který se opírá o emocionální paměť, o hledání vnitřní pravdy ztělesňované postavy skrz určující prožitky z minulosti, pak se Garfieldovi dostalo vskutku bohaté formace. Původním jménem Julius Jacob Garfinkle zvaný Julie se narodil 4. března 1913 ve spoře zařízeném dvoupokojovém bytu na Rivington Street v newyorské Lower East Side Davidovi a Hannah Garfinklovým, kteří do Ameriky utekli z Ruska v roce 1909 před pogromy. Hannah zemřela v roce 1920 a otec, neschopný starat se o Julieho a jeho mladšího bratra, do jisté míry přestal v životě chlapců existovat. Julieho život se přesunul na ulici, do prostředí gangů, ze kterého ve své pozdější herecké kariéře často čerpal.

Cejch problematického adolescenta přivedl Julieho do školy v Bronxu pověstné neortodoxním přístupem ředitele Angela Patriho. Před kázeňskými tresty dával italský imigrant přednost nenásilnému a empatickému vedení žáků směrem k jejich přirozeným talentům, s důrazem na zařazení uměleckých disciplín do školních osnov. Julie se plně našel a realizoval v dramatickém kroužku, v němž rozvíjel svůj dar zaujmout přihlížející natolik, že se z nich stává publikum.

Necelé čtvrtstoletí trvající herecká dráha nedoceněného hereckého titána, kterou v květnu 1952 náhle ukončila zástava srdce, byla silně ovlivněná politickou situací v tehdejších Spojených státech. Na divadelní pódium vkročil Julie poprvé doslova v předvečer černého čtvrtku a následného krachu newyorské burzy v říjnu 1929, poté si změnil příjmení na Garfield. Naléhavost jím ztělesněných figur jak na divadle (American Laboratory Theatre a později Group Theatre), tak později ve filmu pramenila z jeho silného sociálního cítění a intenzivní životní zkušenosti ve společnosti marginalizovaných. Ve třicátých letech nebylo neobvyklé identifikovat řadu sympatizantů se socialistickými a komunistickými idejemi zejména v uměleckých kruzích, kam později namířil svou fatální pozornost Výbor pro neamerickou činnost (HUAC).

Zvěsti o neobyčejném talentu doputovaly rychle na západní pobřeží a nabídky z Hollywoodu na sebe nenechaly dlouho čekat. Ukořistit Garfielda se skrz sedmiletý kontrakt podařilo mocným Warner Bros., kterým se charismatický mladý muž hodil do obdivuhodné sestavy tehdejšího hereckého výkvětu (Humphrey Bogart, James Cagney, Edward G. Robinson nebo Bette Davis). Hvězda s novým křestním jménem John se zrodila okamžitě, za roli břitkého nihilisty Mickeyho Bordena ve filmu Michaela Curtize Čtyři dcery (1938) byl debutující Garfield nominován na Oscara.

Smluvní povinnosti vůči filmovému studiu v podobě dvou až pěti filmů ročně měly za následek zaškatulkování Garfielda do šarže „rebelů s příčinou“ či zahořklých gangsterů. Díky propracovanému scénáři či pevné režii se na „pásové výrobě“ v továrně na sny čas od času objevily inteligentní poutavé snímky, jež si vysloužily chválu kritiků. K nim patří zejména Kvůli nim jsem zločincem​ či Prach je mým osudem (oba 1939). V kriminálních filmech se sociálním podtextem o mladých lidech a jejich bolestivém hledání místa ve společnosti sužované hospodářskou krizí Garfield plně rozvinul přirozenou schopnost najít nebývalou autenticitu a pravdivost v jakékoli činnosti.

Na sklonku roku 1941 vstupují USA do druhé světové války a osmadvacetiletý Garfield se hlásí do vojenské služby. Má však slabé srdce, proto není odveden. Svůj autentický patriotismus tedy projevuje opakovanými návštěvami základen, kde jeho hvězdná proslulost a komický dar poskytují vojákům kýžené rozptýlení. V létě 1945 pak do amerických kin přichází jedno z nejpozoruhodnějších válečných dramat Chlouba mariňáků. Jeden ze zásadních titulů v Garfieldově filmografii, byť z kategorie zřídka zmiňovaných, pojednává s empatií a důrazem na důstojnost o nadčasovém tématu návratu vojáků, často zraněných či zmrzačených, do všedního života.

Garfield patřil k hercům s nejkomplexnějším rejstříkem, který projevoval s odzbrojující přirozeností a takřka minuciózními mimickými nuancemi. V charismatickém elegánovi koexistovala tvrdost se zranitelností, stejně jako šarm a smysl pro humor s hořkostí a (sebe)zničujícím hněvem. Díky umění zobrazit pravdivě jakoukoli situaci se režiséři a scenáristé nebáli Garfieldem ztvárněné postavy vehnat i do vyhroceně fatalistických tenat, jako v případě noirové krimi dle slavné předlohy Pošťák zvoní vždycky dvakrát nebo v romantickém melodramatu o ďábelsky nadaném houslistovi Humoreska (oba 1946).

Konec sedmiletého smluvního závazku u Warner Bros. nabídl Garfieldovi možnost vymanit se z dusivého soukolí hollywoodského systému, které zamezovalo bujení kreativity v samotném zárodku. V touze po větší tvůrčí kontrole založil produkční společnost Roberts Productions a v rámci nezávislého studia Enterprise pomohl na svět dvěma klíčovým snímkům své kariéry a zároveň subžánru film noir. Druhou nominaci na Oscara mu vyneslo strhující drama Tělem a duší (1947), dodnes považované za nejzásadnější film z boxerského prostředí s očividným vlivem na kultovní snímky jako Rocky či Pulp Fiction. Scenárista filmu Abraham Polonsky ještě přenechal režisérské křeslo Robertu Rossenovi (na oba si později došlápl zmíněný HUAC, „kladivo“ na sympatizanty s komunistickými idejemi), v případě legendární krimi Síla zla (1948) se už za kameru postavil a učinil nesmrtelným svůj odzbrojující idealismus, skrz který prohnal kapitalismus jako morálku korumpující fenomén.

Přelom čtyřicátých a padesátých let minulého století vepsal do dějin USA jednu ze smutně proslulých kapitol. To, co o dekádu dříve začalo jako sněmovnou zaštítěné hledání nacistických a ultrapravicových živlů, se po válce proměnilo v instituci umanutě pátrající po vlivu komunistických idejí ve volnomyšlenkářském Hollywoodu. „Problém spočívá v tom, že liberalismus dnes není populární, tudíž zastanete-li se lidí na okraji společnosti, hned vás označí za komunistu,“ podotkl Garfield. Jeho kariéra v zásadě vzala náhle za své v okamžiku, kdy se jeho jméno objevilo v Red Channels, pamfletu přinášejícím seznam komunistů v srdci zábavního průmyslu. Fatální očernění mělo negativní dopad na návštěvnost jednoho z vrcholných Garfieldových titulů Mít a nemít (1950), adaptaci Hemingwayovy dobrodružné novely Mít a nemít, kterou sám spisovatel považoval za nejlepší zfilmování jeho knihy.

V dubnu 1951 byl Garfield předvolán k výslechu členy Kongresu. Na rozdíl od některých kolegů, kteří si spoluprací s mocí a udáváním zajistili možnost pokračovat v práci, psychicky vyčerpaný herec s podlomeným zdravím nikoho nejmenoval. Ponurý noirový thriller Běžel celou cestu (1951) se stal poslední položkou v herecké dráze muže, pro něhož bylo stejně důležité obětovat milované práci vše, z velké části i soukromí, jako bez uhýbání projevit politické přesvědčení prodchnuté autentickým humanismem. I proto, že mu ani jedno nebylo umožněno, se srdce Johna Garfielda zastavilo v květnu 1952 ve věku třiceti devíti let.

Karel Och