Podobně jako v jiných zemích byl i v Mexiku v prvních desetiletích minulého století film doménou mužů. Nicméně v publikaci vydané v roce 1992 pařížským Centre Pompidou najdeme mezi osobnostmi mexického filmu nejen jména slavných hereček, jako byly María Félix, Silvia Pinal či Dolores del Río, ale jsou tu zmíněny i ženy, často začínající svou kariéru jako herečky, ale zapojující se později i do produkce či režie. Zdá se, že první mexickou režisérkou byla Mimí Derba (1888–1953), původně zpěvačka a herečka, která se ale jako členka společnosti Azteca Films podílela na výrobě a scénářích několika celovečerních filmů, z nichž přinejmenším jeden už v roce 1917 také režírovala. Další pionýrkou byla Matilde Soto Landeta (1910–1999). Začínala jako skriptka, ale v roce 1948 debutovala režií filmu Lola Casanova, po němž následovalo několik dalších filmů. Marcela Fernández Violante (nar. 1941) už vstupovala do praxe vybavena vzděláním v oboru sociologie, což je patrné v krátkých filmech, které natáčela v sedmdesátých letech. Sociologií se zabývala rovněž María Novaro (nar. 1951), která nejprve vystudovala sociologii a pak film v Centro Universitario de Estudios Cinematográficos. Začínala v oboru kamery a mixáže zvuku, v roce 1984 však natočila svůj první krátký film Una isla rodeada de agua, adaptaci románu Juana Rulfa, nahlíženého ale z výrazně ženského pohledu. Problémy žen se zabývá i ve svých krátkých filmech a v obou prvních celovečerních filmech Lola (1989) a Danzón (1990). María Novaro, která je dodnes činná (její film Las buenas hierbas získal v roce 2010 cenu na festivalu v Havaně), bývá pokládána za patronku dnešního sebevědomého „ženského filmu“ v Mexiku.

Pro jeho rozmach mělo nepochybně význam založení filmového institutu IMCINE v roce 1983. Právě tato instituce pomáhala tehdy pokračovat v kariéře nejpozoruhodnějším reprezentantům autorského filmu a otevírala cestu novému mexickému filmu, který zanedlouho začal dobývat mezinárodní festivaly. Vedle dnes už proslulých jmen svých slavnějších mužských kolegů, z nichž někteří už přešli do sféry mezinárodních produkcí, vstupují v novém tisíciletí na scénu mexické kinematografie v nebývale velkém počtu ženy, vesměs narozené počátkem 80. let minulého století. Podle statistické ročenky vydané IMCINE představovaly v roce 2007 filmy natočené ženami 10 % národní produkce, zatímco v roce 2014 už jejich podíl stoupl na 20 %. Mnohé už dostávají ceny na festivalech, většinou zatím na těch národních, pořádaných v Guadalajaře a v Morelii, ale některé z nich se už mohou pochlubit i mezinárodními úspěchy.

Čím mladé režisérky, vesměs vysokoškolsky vzdělané, jejichž počet se neomezuje na autorky filmů, které v naší přehlídce uvádíme, zaujaly nejen diváky, ale často i festivalové poroty a díky tomu i producenty? Bezpochyby především odvahou a samozřejmostí, s jakou vnášejí do svých filmů specificky ženský pohled své generace na realitu, především na lásku a sex, ale také na otázky rodičovství, na hledání smyslu života a vlastní identity. Zaujme ale i jejich schopnost zvláštního pohledu na sociální problémy, umění volit takové aspekty reality, které u jejich mužských kolegů nejsou běžné. Příkladem může být krátký film Na pokraji (Borde, 2014), který natočila Victoria Franco (nar. 1983) a v němž je téma společenské vyloučenosti interpretováno s neobyčejným porozuměním pro frustraci ústřední postavy. V jejím prvním celovečerním filmu Do očí (A los ojos, 2014), který táž režisérka realizovala s pomocí svého bratra Michela Franca, už zkušeného režiséra a producenta (jeho filmy Después de Lucía a Chronic jsou známé z Cannes), se hlavní postavou stává sociální pracovnice, snažící se ze všech sil pomáhat právě takovým nešťastníkům, jako je hrdinka filmu Na pokraji. Široký záběr čtvrti, kde na ulicích plných odpadků živoří stovky podobných lidských trosek, obětí alkoholu a drog, svědčí o dokumentaristickém založení režisérky, do jisté míry převažujícím nad výstavbou dramatické linie příběhu. Prvky sociální reality nechybí ani v prvním filmu Claudie Sainte-Luce Neobyčejná rybka (Los insólitos peces gato, 2013), jehož ústřední postavě nečekaně zpestří nudnou existenci prodavačky supermarketu setkání s poněkud atypickou rodinou, jež ji bez okolků přijme do svého středu. Komplikované vztahy nesourodého společenství dokázala mladá autorka zachytit s tak osobitým humorem a smyslem pro poetické ozvláštnění reálií, že kromě cen na domácích festivalech získala i Cenu poroty mladých v Locarnu. Humor, ovšem spíše bezděčný, nechybí ani ve filmu Potěšení na mé straně (El placer es mío, 2015), jehož autorka Elisa Miller je mezi mexickými režisérkami v zahraničí nejznámější a jako jediná se může pochlubit Zlatou palmou za krátký film Ver llover (2006). Postavy jejího celovečerního debutu Vete más lejos, Alicia (2010) i ty, jež uvádí na scénu ve svém druhém filmu, patří k vrstvě střední třídy. V příběhu, kde je vztah mladé dvojice, zpočátku se jevící jako idylický, narušen zvenčí a neodolá zkoušce, se režisérka soustředila zejména na zkoumání vlivu tradičního rozdělení úloh mezi mužem a ženou, přetrvávajícího navzdory emancipačním snahám. Film se vyznačuje explicitními scénami sexu, ale režisérce se daří také proniknout do psychických stavů ženské postavy. Situace dvou lidí, žijících v nestabilním mileneckém vztahu, a odmítání náhradního otce ženiným osmiletým synem je námětem filmu Svatý týden (Semana Santa, 2015), jehož autorka Alejandra Márquez Abella natočila před tímto celovečerním debutem už dva dokumenty. Umístění do rekreační zóny u moře i herecké obsazení dodává příběhu diváckou atraktivitu, ale ve druhé půli opouští tvůrkyně původní směr vývoje vztahu chlapce k matčinu příteli a začíná sledovat každou ze tří postav zvlášť. Romanticky pojatý je příběh vzplanutí lásky ve druhém filmu Katiny Mediny Mora Co se mnou uděláš (Sabrás qué hacer conmigo, 2015), jehož postavy jsou nuceny bojovat s nemocí a jehož zpracování prozrazuje, že tvůrkyně má zkušenosti s divadelní režií.

Yulene Olaizola se proslavila už v roce 2008 dokumentárním filmem Intimidades de Shakespeare y Víctor Hugo, uvedeným i oceněným na nesčetném množství festivalů. Z její další tvorby je do přehlídky zařazen pozoruhodný film Fogo (2012), na němž se podílel kameraman Diego García a který byl v roce 2012 zařazen do programu Quinzaine des Réalisateurs v Cannes. Pomalu snímané obrazy plání téměř pustého ostrova oživuje jen setkání s několika místními obyvateli, vnášející do filmu prvky fikce, jež mu dávají ráz elegického rozjímání nad marností bytí. Elegický tón charakterizuje také film Tatiany Huezo Bouře (Tempestad, 2016), nedávno uvedený na Berlinale. I tady jde o propojení dokumentárních prvků s hranými, vždy důsledně autentickými fragmenty ze života vyděděnců společnosti. V jistém smyslu jsou vyděděnci i postavy dokumentu Králové města duchů (Los reyes del pueblo que no existe, 2015), který Betzabé García natáčela v částečně zatopené vesnici v severozápadním Mexiku. Většina obyvatel odešla, ale několik jich zůstalo a snaží se ze všech sil pokračovat v životě, na jaký byli zvyklí, a nestěžovat si na osud. Betzabé García (nar. 1990) je nejmladší z mexických režisérek, jež představujeme a jejichž talent a činorodost jsou zárukou, že se s jejich novými filmy budeme i v příštích letech setkávat v programu MFF Karlovy Vary a dalších světových festivalů.

Eva Zaoralová